Poruchy příjmu potravy a já

Už jste někdy měli takový hlad, až jste se báli najíst?

Zní to celkem paradoxně, ale když už máte nějaký ten psychický problém v hlavě, je to naprosto běžná věc. 

Psychických onemocnění existují stovky, tisíce ...a já jsem si prošla asi dvěma - anorexie, přejídání. Ale abych začala od začátku. (btw. tento článek bude pravděpodobně na dlouho)

Nikdy jsem nebyla dokonalá. A taky mi to nijak nevadilo.

Ačkoliv jsem neměla velikost XXS, pohled do zrcadla mi nevadil a cítila jsem se spokojeně. Byla jsem ta šťastná, upovídaná holka. Prostě taková normální holčina. Jenže to byly roky, kdy jsem závodně tancovala a doslova jsem se nezastavila.

Měla jsem celkem hezkou postavu, jedla jsem co jsem chtěla, nijak jsem se neomezovala, protože i když jsem snědla kilo zmrzliny, na dalším tréninku, který trval cca 3-5 hodin, jsem to spálila. V té době jsem měla cca 52kg. A jak už jsem řekla, byla jsem happy, měla jsem kluka a nic jsem neřešila.

Když jsem ale přestala tancovat, neuvědomovala jsem si to, že už bych asi neměla na posezení spořádat vaničku zmrzliny, nebo sníst x zákusků denně. 

A tak jsem se dostala na váhu 60kg (ta váha je opravdu cca, protože se neustále měnila). Bylo mi to tak nějak jedno, nevnímala jsem své tělo jako něco špatného, byla jsem spokojená.

Bylo to jídlo a já, lásky na život i na smrt. 

No ale potom mi mamka jednou řekla, že bych asi neměla jíst tak moc, což jsem zase tak moc neřešila. 

Když jsem nastoupila na střední (2014), uvědomila jsem si, že oproti mým spolužačkám vypadám více zakulaceně + jsem si začínala všímat toho, že moje sestra (která je o 6,5 let starší a asi o 3cm vyšší) začíná hubnout. Moje sestřička, ale zhubla kvůli tomu, že byla studijně vytížená, nestíhala jíst a zkrátka toho na ni bylo na vysoké moc, takže nehubla kvůli postavě, ale prostě se to stalo. 

No a když vidíte sebe a svoji sestru na fotce, přičemž ona je hubenější (a přitom starší) než vy, něco se ve mně zlomilo.

Začala jsem držet nesmyslné a drastické diety. Vyzkoušela jsem opravdu všechno, od sacharidových vln až po dietu, kdy jsem jedla jen zeleninu. Nic nepomáhalo a já jsem byla víc a víc zoufalejší. Každý nepovedený pokus jsem šla něčím zajíst. A tak se z mojí lásky k jídlu stala absolutní nenávist. Nesnášela jsem to, že se pokaždé uchýlím k jídlu, že se cítím jako narkoman na nějaké droze, ale jinak to prostě nešlo. Jedna cukrovinka u mě vyvolala takovou euforii, že jsem si MUSELA vzít další = řetězová reakce, kruh, ze kterého nevede cesta. 

Pokaždé, když jsem se najedla, jsem to nedokázala udržet a skončila jsem vyvalená na gauči s žaludkem nacpaným k prasknutí. Nejhorší bylo to, že jsem to opravdu nedokázala zastavit a přejedla jsem se vždycky. Vždycky, když mi to moje hubnutí nevyšlo, vždycky když jsem se cítila špatně. 

Zrcadlu jsem se vyhýbala jako čert kříži, moje problémy jsem skrývala. Nikdy jsem se nikomu vlastně nesvěřila.

 Vy jste první. 

Když mi moje diety nevycházely, hledala jsem další cestu. Nějakou, kterou bych mohla zvládnout, nepřejíst se, ale zároveň se najíst. 

Napadlo mě, že kdybych místo jídla šla běhat, nebo cvičit, mohla bych se z toho začarovaného kruhu dostat ven.

Tak začala moje etapa cvičení.

Cvičila jsem každý den, i přesto, že jsem měla zlomenou nohu. Nic mě nemohlo zastavit, byla jsem tak strašně namotivovaná a odhodlaná něco s sebou udělat. To ale byly prázdniny, které brzy skončili.

Se školou přichází i povinnosti, které jsem nestíhala při cvičení dělat, takže jsem cvičit nestíhala.

A tady se dostáváme k druhé poruše.

 Anorexii.

Můj nedostatek času na cvičení jsem si kompenzovala tím, že jsem přestávala jíst. A zdálo se mi to všechno v klidu. Hubnula jsem, začala přicházet ta pověstná mezera mezi stehnama a šly mi vidět lícní kosti. Já jsem byla šťastný člověk. Což moc dlouho nevydrželo a začala jsem padat. 

Procházela jsem si depresemi, měla jsem špatnou náladu, ztratila jsem menstruaci, ale chtěla jsem víc. 

Každý den jsem chodila spát s radostí, protože jsem ad a) zaspala hlad a ad b) těšila jsem se na snídani. Snídaně byla asi tak jediné jídlo, které bylo nějak více vydatnější, jinak jsem si jela svoje suchary a nízkotučné jogurty. 

Měla jsem 49kg (měřím 169cm) a stále mi to nestačilo.  Moje okolí mě začalo upozorňovat na to, jak vypadám. Ta nejhubenější holka u nás ve třídě mě zastavila na chodbě, chytla mě kolem pasu a ztropila scénu z toho, že mi lezou žebra. Tyto připomínky mě ale vždycky jen naštvaly a já jsem tak skončila maximálně s blbou náladou. 

To, že mi opravdu kosti lezou, všechno oblečení je mi velké, nemám na nic sílu, padají mi vlasy a celkově působím nezdravě, mi vůbec nevadilo. Hlavně, že mám díru mezi stehnama a velikost 34. 

Toto ale muselo skončit, protože se blížila lékařská prohlídka. Vždycky jsem z preventivek měla strach. V 15 letech jsem dokonce předtím brečela ve sprše, protože jsem se nikdy nechtěla nechat zvážit. Ono, když vám mamka řekne, že jste těžcí, tak vás to prostě bolí.

Já si uvědomila, že když si stoupnu na váhu a budu mít 48kg, budou do mě muset rvát jídlo (což bylo logicky nepřijatelné) a budu chodit na další prohlídky. Takže jsem v prosinci začala zvětšovat porce.

Nebylo to jen kvůli doktorce, ale taky z toho důvodu, že jsem si pomalu, ale jistě začala uvědomovat, že mám opravdu velký problém. 

Měsíc uplynul jako voda a byla tady prohlídka.

Stoupla jsem na váhu a voilá, váha ukazovala 52,3kg. Velmi přijatelné. Já jsem byla spokojená jak želva, protože jsem přibrala, ale zase ne tak moc, abych vypadala jako kulička. 

Tato prohlídka mi otevřela oči.

Moje nynější situace je velmi přijatelná. Cvičím pro radost, ne kvůli tomu, abych vypadala jako ty #instagirls, ale abych se cítila ve svém těle dobře. Nenutím se chodit běhat, když jsem unavená. Cvičím sice třeba 5x týdně (někomu se to zdá moc), ale já to mám jako koníček, dělá mi to radost. Pohyb jsem odjakživa milovala, ten pocit "bolesti" je občas nesnesitelný, ale výsledek stojí za to.

Ale co je pro mě hlavní, nebojím se dát si např. zmrzlinu. Půlroku zpět bych se sama nad sebou zhrozila, zmrzlinu bych popadla a mrskla s ní do koše + bych si šla zaběhat. 

Jsem šťastná, protože mě nepronásledují výčitky svědomí z jídla. 

Když si to tak zpětně čtu, zní to... smutně/směšně ... A ráda bych vám ještě něco řekla. Pokud máte takové problémy, nebojte se někomu svěřit, komukoliv komu důvěřujete. Pokud ten člověk je alespoň trochu normální, nebude vás mít za blázna a pomůže vám! Nesnažte se tím prokousat sami, ve dvou se to vždycky lépe táhne:)

Tak to by bylo pro dnešek asi všechno. Moc se omlouvám, jestli to nedávalo smysl, ale já to píšu, jak to cítím. 

Nehoňte se za nesmyslnou dokonalostí, protože ta stejně neexistuje.

-Katy