Přeji vám krásný večer!
Málo kdo to ví, ale vždycky jsem snila o tom, že nepíšu vlastní knížku, jenže mám na to?
To je otázka, která by mě opravdu hodně zajímala, a proto jsem se rozhodla, že vám sem hodím úryvek z mé tvorby.
Doufám, že se vám bude líbit.
-Katy:)
,,Říkám ti, že ta čísla neopíšu!" Přiznávám, asi jsem dělala z komára velblouda, ale tak už to u mě prostě bývá. Stáli jsme uprostřed kotelny a já se vztekala jak malá, protože jsem nechtěla opsat čísla na plynoměru.
Nechtěla jsem nic pokazit. Co kdybych ta čísla opsala špatně, což by způsobilo, že by někdo zpracoval nějakou mylnou informaci, a potom by to všechno bylo na mě? A já jsem si to u jeho rodiny pokazit nechtěla.
,,Fajn." To bolelo. Otočil se na patě a zatvářil se, jakoby právě snědl něco kyselého. Dělával to často, když se na mě naštval. Zuřivě popadl propisku se sešitem a sám vyplnil prázdnou kolonku číslicemi. Já jsem jen stála a pozorovala ho s výmluvným pohledem, ale nějak jsem nemohla najít odvahu na to, abych mu vysvětlila, že jsem to nechtěla přepsat z dobrého důvodu.
,,Jdeme." V podstatě zavelel a kráčel si to k východu z restaurace. Následovala jsem ho tichým krokem, pozorovala jeho čelist, která se neustále zatínala, jak tiše supěl.
Sotva jsme vylezli ven, popadl svoje kolo a odjel.
Chvilku jsem stála a zírala jako opařená. To jako fakt odjel? Fakt mě tu nechal samotnou? Po pár nesmírně vleklých minutách mi konečně naskočil mozek, sebrala jsem tu svoji rachotinu a vyrazila stejným směrem.
,,To si fakt dělá prdel..." Klidně bych mohla řvát, ale on by to neslyšel, protože za prvé - na kole jezdí jak blázen a za druhé - moje skládačka rachotí jako zadřený motor, takže jsem ráda, když něco přes ten hluk slyším já.
V momentě, kdy jsem ho ztratila z dohledu, tak jsem si řekla, že na něj kašlu a nebudu se s ním bavit. Dokonce jsem si naplánovala, jak mu dlouho nebudu odepisovat, a že mu to nechám sežrat. No jako obvykle jsem se zmýlila.
Když jsem ujela cca 5km, zahnula jsem na cyklostezku, která se klikatí kolem řeky a kdo tam na mě nečekal, byl to on.
Seděl u splavu, hlavu měl skloněnou tak, že mu jeho hnědé vlasy lehce spadaly do očí. Už nevypadal jen naštvaně, ale i zklamaně. Náhle se opřel dozadu a zaklonil hlavu. Jeho oči se setkaly s mými.
Vždycky jsem je obdivovala, protože mi připadalo, že se mění v závislosti na jeho náladě. Momentálně byly šedozelené a odrážely bolest.
,,Tak promiň, ale já jsem fakt nemohla."
,,A co jsi nemohla?" Tón jeho hlasu byl agresivní a zařezával se mi do kůže jako tisíc žiletek.
,,Nemohla jsem opsat to číslo, protože jsem se bála, že bych něco pokazila. Něco důležitého a já si to u tvojí rodiny zkazit nechci." Naopak já jsem zněla nanejvýš zoufale. Cítila jsem, jak se mi derou do očí slzy a už dlouho je neudržím.
,,Tak jsi to měla říct."
,,Já jsem se bála a ty jsi pak odjel. Promiň, ale ono se to blbě vysvětluje člověku, který na kole překonává rychlost světla."
Odfrkl si, pohodil hlavou a pak se usmál: ,,Jsem prostě dobrej."
Nevěděla jsem, jak na to zareagovat. Chtělo se mi smát, ale zároveň to ve mě vyvolalo takovou vlnu vzteku, že moje slzy byly v mžiku pryč. A tak jsem ho impulzivně praštila : ,,Ty jsi zlej." Když moje pěst dopadla na jeho paži, byla jsem to já, koho jsem zranila. Už od mala jsem měla ruku v pěst naučenou špatně a místo, abych měla palec nad ostatními prsty, svírala jsem si ho jimi. A jak už to tak bývá, karma je bitch a za to, že jsem odmítla udělat tak banální věc, potrestala mě prostřednictvím zlomeného palce.
,,Doprdele!" Rukou mi projela ostrá nekončící bolest. Začínala už v zápěstí a s každým úderem mého srdce se stupňovala a stupňovala.
Nechtěla jsem nic pokazit. Co kdybych ta čísla opsala špatně, což by způsobilo, že by někdo zpracoval nějakou mylnou informaci, a potom by to všechno bylo na mě? A já jsem si to u jeho rodiny pokazit nechtěla.
,,Fajn." To bolelo. Otočil se na patě a zatvářil se, jakoby právě snědl něco kyselého. Dělával to často, když se na mě naštval. Zuřivě popadl propisku se sešitem a sám vyplnil prázdnou kolonku číslicemi. Já jsem jen stála a pozorovala ho s výmluvným pohledem, ale nějak jsem nemohla najít odvahu na to, abych mu vysvětlila, že jsem to nechtěla přepsat z dobrého důvodu.
,,Jdeme." V podstatě zavelel a kráčel si to k východu z restaurace. Následovala jsem ho tichým krokem, pozorovala jeho čelist, která se neustále zatínala, jak tiše supěl.
Sotva jsme vylezli ven, popadl svoje kolo a odjel.
Chvilku jsem stála a zírala jako opařená. To jako fakt odjel? Fakt mě tu nechal samotnou? Po pár nesmírně vleklých minutách mi konečně naskočil mozek, sebrala jsem tu svoji rachotinu a vyrazila stejným směrem.
,,To si fakt dělá prdel..." Klidně bych mohla řvát, ale on by to neslyšel, protože za prvé - na kole jezdí jak blázen a za druhé - moje skládačka rachotí jako zadřený motor, takže jsem ráda, když něco přes ten hluk slyším já.
V momentě, kdy jsem ho ztratila z dohledu, tak jsem si řekla, že na něj kašlu a nebudu se s ním bavit. Dokonce jsem si naplánovala, jak mu dlouho nebudu odepisovat, a že mu to nechám sežrat. No jako obvykle jsem se zmýlila.
Když jsem ujela cca 5km, zahnula jsem na cyklostezku, která se klikatí kolem řeky a kdo tam na mě nečekal, byl to on.
Seděl u splavu, hlavu měl skloněnou tak, že mu jeho hnědé vlasy lehce spadaly do očí. Už nevypadal jen naštvaně, ale i zklamaně. Náhle se opřel dozadu a zaklonil hlavu. Jeho oči se setkaly s mými.
Vždycky jsem je obdivovala, protože mi připadalo, že se mění v závislosti na jeho náladě. Momentálně byly šedozelené a odrážely bolest.
,,Tak promiň, ale já jsem fakt nemohla."
,,A co jsi nemohla?" Tón jeho hlasu byl agresivní a zařezával se mi do kůže jako tisíc žiletek.
,,Nemohla jsem opsat to číslo, protože jsem se bála, že bych něco pokazila. Něco důležitého a já si to u tvojí rodiny zkazit nechci." Naopak já jsem zněla nanejvýš zoufale. Cítila jsem, jak se mi derou do očí slzy a už dlouho je neudržím.
,,Tak jsi to měla říct."
,,Já jsem se bála a ty jsi pak odjel. Promiň, ale ono se to blbě vysvětluje člověku, který na kole překonává rychlost světla."
Odfrkl si, pohodil hlavou a pak se usmál: ,,Jsem prostě dobrej."
Nevěděla jsem, jak na to zareagovat. Chtělo se mi smát, ale zároveň to ve mě vyvolalo takovou vlnu vzteku, že moje slzy byly v mžiku pryč. A tak jsem ho impulzivně praštila : ,,Ty jsi zlej." Když moje pěst dopadla na jeho paži, byla jsem to já, koho jsem zranila. Už od mala jsem měla ruku v pěst naučenou špatně a místo, abych měla palec nad ostatními prsty, svírala jsem si ho jimi. A jak už to tak bývá, karma je bitch a za to, že jsem odmítla udělat tak banální věc, potrestala mě prostřednictvím zlomeného palce.
,,Doprdele!" Rukou mi projela ostrá nekončící bolest. Začínala už v zápěstí a s každým úderem mého srdce se stupňovala a stupňovala.
